SIRKY

text/foto: M. Ostřižek

Kdo je jen trošku duší romantik dokáže si snadno představit ono zašramocení sirek v papírové krabičce. Charakteristický zvuk škrtnutí sirky o škrkátko na krabičce a posléze si vychutnat onu typickou vůni zažehlé sirky, ve které se snoubí hořící zápalná směs spolu s vůní hořícího dřívka samotné sirky. To nenahradí žádný moderní zapalovač...

Sirky, ať již se na ně podíváme z jakéhokoli úhlu pohledu, jsou zřejmě stále tím nejjednodušším nástrojem na rozdělání ohně. Díky této jednoduchosti jsou i levné a tudíž všem a všude dobře dostupné. Samotná sirka je vlastně pouze kousek dřívka (na její výrobu se používají nejrůznější typy dřeva, zřejmě co je právě na trhu nejlevnější a běžně dostupné) se zápalnou směsí tzv. hlavičkou na jednom jeho konci.

Některé kvalitnější sirky mívají dřívko napuštěné látkou podporující hoření. Hlavičky současných běžných sirek jsou složeny z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla. Mleté sklo dodává složi patřičnou drsnost tak, aby bylo usnadněné zapálení slože díky tření o škrtátko. To zase obsahuje červený fosfor, určité druhy pojiv a také mleté sklo.

Škrtnutím sirky o škrtátko vzhledem k drsnosti jejich povrchů vznikne vysoká teplota, která zažehne hlavičku sirky a ta následně podpálí dřívko a vualá, máme tu ten nejjednodušší podpalovač. V dřívějších dobách se používaly fosforové sirky, u kterých se dalo hlavičkou sirky šktnout o jakýkoli drsný povrch.

Samozřejmě se to může jevit jako velká výhoda, a taky že byla. Ale současně to s sebou neslo značné riziko snadného samovznícení. Proto vznikly modernější sirky, které potřebovaly pro svůj zážeh pro tento účel vytvořené škrtátko.

V současné době se vyrábí neuvěřitelné množství typů sirek. Od nejběžnějších klasických sirek v papírových krabičkách různých délek přes větruvzdorné až po speciální sirky, které hoří i pod vodou. Klasické sirky v papírových krabičkách jsou vyráběny nejčastěji v délkách od 40 milimetrů až po délku přibližně 55 milimetrů, které jsou nazývány jako chalupářské.

Jejich prodloužené dřívko usnadňuje rozdělávání ohně například v kamnech a také se lépe drží při škrtání. Za tímto účelem vzniká i řada dlouhých až extrémně dlouhých sirek (100, 300 i více milimetrů) právě pro podpal kamen a krbů na tuhá paliva. Proto jsou často označovány jako krbovky. Tyto sirky mají také úměrně zvětšeny dřívka a hlavičky. Jinými sirkami v papírových krabičkách jsou i tzv. hotelovky.

Jde o prodloužené sirky (nejčastěji 55 milimetrů) v menších krabičkách. Často jich bylo v krabičce pouze kolem deseti kusů. A používaly se zejména jako sirky na hotelových pokojích (odtud jejich název) pro ubytované, kde sloužily pro zapálení cigarety nebo svíčky. Často byly a jsou opatřeny také reklamním potiskem a slouží pro propagaci právě třeba hotelů, odkud si je návštěvník může odvést.

Jiným typem jsou tzv. sirky knížečkové. U těchto sirek je často namísto dřívka použit sololit. Nejsou uloženy v klasicky známé papírové krabičce, ale pouze v otevíracím papírovém obalu. Z tohoto obalu se jednotlivé sirky jednoduše odlamují a postupně používají. I tento druh sirek je často používán k reklamním účelům. Díky svému plochému tvaru se také lépe hodí pro nošení například v kapse.

Dalším druhem jsou sirky kovbojské. A to jsou právě ty, které škrtají o jakýkoliv drsný povrch. Jsou efektní, mají určitou výhodu, že nepotřebují škrtátko, ale současně u nich hrozí větší riziko již zmíněného samovznícení. A dostáváme se k sofistikovanějším (ale jen velmi malinko) sirkám, které dokážete zapálit i ve větru a lépe odolávají vlhkosti. Vyrábí se několik druhů, ale nejčastěji jde o běžnou zápalku s větší hlavičkou a vlhku odolávajícím nátěrem.

Posledním výkřikem technologií v rámci výroby sirek jsou pak sirky odolávající větru, vlhku, ale i dešti a přímému působení vody. Ty jsou na trh dodávány buď v běžných papírových krabičkách, anebo ve speciálních vodotěsných plastových boxech. Často jsou také zahrnovány do výzbroje armád. Více se s těmito jednotlivými sirkami můžete seznámit na připojených fotečkách.

Zodolněné sirky si také řada lidí vyrábí doma sama. Namáčí hlavičky do rozteklého vosku, anebo je natírají bezbarvým lakem na nehty. Je také dobré vědět, že zmoklé nebo zvlhlé sirky budou zase dobře fungovat po jejich vysušení, pokud tedy nedojde vyloženě k vyplavení chemické slože – není tedy nutné je vyhazovat.

Podle jedné zálesácké rady také rychle a dobře vysušíte zvlhlou sirku ve svých vlasech. A když je potřeba rozdělat oheň například ve větru, můžete škrtnout současně dvě sirky. Dosáhnete tak intenzivnějšího a silnějšího plamene.

Sirky člověka doprovází stovky let a představit si život bez nich by bylo zřejmě dosti problematické. Kdy a kým byly sirky objeveny se přesně neví a původní sirky se hodně podobají dnešním kowbojkám – mohli jste škrtat o jakýkoli drsnější povrch. Současné sirky jsou označované za tzv. bezpečné (safety match) a jejich vznik je připisován německému profesorovi chemie Rudolphovi Christianu Boettgerovi.

U těchto sirek je ke škrtnutí nutno použít škrtátko a nehrozí tak samovznícení. Ať již půjde o sirky, křesadla, zapalovače či jiné produkty, které nám umožní rozdělat oheň, vždy bude potřeba si uvědomit, že bez něj, bez ohně by tato civilizace nebyla civilizací, jak ji známe. A ať již to byl Prometheus nebo nebyl, který nám oheň z nebes přinesl, vždy bude dobré si pamatovat, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.